Jak jsem si myslela, že budu zpěvačka

Jako malá jsem snila o tom, že budu zpěvačka. Jasně, o tom asi sněla každá holčička v určitém věku, ale já měla takový pocit, že je se to vážně stane. Dokonce jsem několik let chodila na hodiny zpěvu, z kterých mám velmi smíšené – a občas velmi děsivé – vzpomínky.

Do zpěvu mě přihlásila moje máma, protože měla vždycky za to, že bych měla dělat něco kreativního a smysluplného (dohady o tom, jestli je zpěv smysluplný bych si s dovolením nechala až do jiného článku). Na první hodině jsem přišla k jednomu zdánlivě velmi milému panu učiteli (který, jak se potom ukázalo, zas tak milý nebyl) a ten mě hned postavil před mikrofon. Vyplašená jsem si odzpívala svou první písničku a zelená strachy si šla zase sednout. No, žádná sláva.

Mít tak hlas jako Adele!
Zdroj: popgoestheweek.com

Postupem času jsem se ale otrkala a po roce už jsem si připadala vážně jako dobrá zpěvačka. Jenže to by nemohlo přijít dospívání. Jak určitě všichni víte, hlas se postupem času mění, a to nejen ten klučičí. Takže čím jsem byla starší, tím míň jsem svůj hlas uměla donutit se doškrábat do těch najednou neuvěřitelných výšek - a tím méně sebevědomí jsem měla. Výsledkem bylo to, že jsem zpívala jako škrtící se myš a navíc tak potichu, že nepomáhalo ani zesílení reproduktorů na plné pecky. V té době jsem taky zjistila, že náš pan učitel byl vážně tyran (nebo alespoň mi to tak přišlo v mýc pubertálních očích). Každý týden jsem se klepala, kdy zase uslyším „VÝŠ! VÝŠ!“ a „CO SI TO TAM MRMLÁŠ, TOMU ŘÍKÁŠ ZPĚV?!“ a tak dále, a tak dále…

Jednoho dne už to prostě moje slabá povaha (vysoce citlivá na kritiku každého druhu) nevydržela, a oznámila jsem panu učiteli, že končím. A tak skončila i moje naděje na kariéru světově uznávané popové zpěvačky. No, co nadělat, něco končí – něco začíná. Třeba to rozjedu jako herečka, měla bych si najít nějaký kurz…

A co vy, jaké jsou vaše zkušenosti se zpíváním?

Veronika Dvořáková